Ve světě pozorovatelů komet existují dva typy událostí – ty nepředvídatelné, a takové, které jsou naopak očekávány dlouho dopředu. Nepředvídatelný je například objev nové vlasatice, která zazáří na nebi a opět se na tisíce let ztratí v chladných hlubinách vnější sluneční soustavy. Jiné komety se však ke Slunci vracejí s poměrně krátkou periodou několika let a jejich "znovunalezení" lze spolehlivě předpovědět, a tedy očekávat. Každý průchod přísluním však není pro danou kometu stejně významný. Pokud nastanou nějaké "neobvyklé okolnosti", stane se z očekávaného návratu událost, o které se v astronomickém světě mluví dlouho dopředu. A to je přesně případ komety 73P/Schwassmann-Wachmann.

Už je to nějaký čas, co na obloze severní polokoule zazářila kometa pozorovatelná pouhým okem. Ve skutečnosti je tomu právě rok a byla jí krásná vlasatice C/2004 Q2 (Machholz), kterou jsme mohli společně sledovat o Vánocích 2004 a poté ještě počátkem roku 2005. Od té doby jsou však obyvatelé severní polokoule o takovou podívanou ochuzeni. Mohla by to však změnit nová kometa – C/2006 A1 (Pojmanski), která je již nyní pozorovatelná z jižní polokoule a od března bude viditelná i od nás.

Meziplanetární sonda Stardust ("Hvězdný prach") byla vypuštěna 7. února 1999 z floridského mysu Canaveral jako jedna z misí připravených v rámci programu Discovery. Ten je realizován americkou NASA a koncipován tak, aby umožnil konstrukci levných, efektivních a především vysoce specializovaných vědeckých zařízení, která by měla odpovědět na některé zásadní otázky vývoje sluneční soustavy.

Dne 21. října 2005 uplynulo 40 let od okamžiku, kdy prošla přísluním kometa C/1965 S1 (Ikeya–Seki). Tato vlasatice patří k těm nejjasnějším, které bylo možné spatřit na obloze v průběhu 20. století. Kromě zmíněného jubilea je s ní ale spojena řada dalších zajímavostí ze světa takzvaných "sungrazers" – česky "lízačů Slunce", tedy těles, která se při svém pohybu sluneční soustavou dostávají do takové blízkosti naší hvězdy, že se prakticky "otírají" o vrstvy její atmosféry. Vzhledem k aktuálnímu nedostatku jasných komet na obloze střední Evropy jsem se u příležitosti tohoto výročí rozhodl věnovat kometě C/1965 S1 (Ikeya–Seki) krátký článek.

V pondělí 3. října bude po téměř 2,5 letech z území České republiky opět viditelné zatmění Slunce. U nás bude možné pozorovat pouze zatmění částečné, ale například ve Španělsku (Madrid, Valencia), Alžírsku anebo v Tunisku jej uvidí jako prstencové.

Tak tedy tentokrát jsem měl opravdu vážné obavy, že nám počasí neumožní, a bylo by to poprvé od roku 1994, pozorovat náš oblíbený meteorický roj Perseid. Nakonec se ale všechno v dobré obrátilo.

Zhruba 10 000 světelných let od Země, obklopena výraznou mlhovinou, se nachází jedna z nejmasívnějších hvězd jaké známe. Jde o Éta Carinae, která je nejméně stokrát těžší než naše Slunce. Ze střední Evropy ji však naneštěstí nikdy nespatříme. Nachází se totiž hluboko na jižní obloze v souhvězdí Lodního kýlu (latinsky Carina). Hvězda svou činností (tj. zářením a hvězdným větrem) spouští v okolní mlhovině procesy vedoucí k masivní tvorbě nových hvězd.

Projekt CCD fotometrie komet dalekohledy s malým průměrem objektivu, který v roce 2003 odstartoval za pomoci Kamila Hornocha a podpory Hvězdárny Vsetín, se v teoretické rovině zrodil v průběhu roku 2002. Jeho program byl připraven tak, aby mohl probíhat v pozorovatelně Hvězdárny Vsetín za stávajících technických a klimatických podmínek. K pozorování jasnějších komet je využíváno CCD kamery SBIG - ST7 a fotografického teleobjektivu MTO 8/500 mm. Získané snímky jsou zpracovávány pomocí softwarového balíku MUNIPACK Filipa Hrocha z Masarykovy university v Brně, programem Astrometrica Herberta Raaba a fotometricky proměřovány v různých průměrech kruhových clon programem GAIA pracujícím pod operačním systémem Linux. Zpracovaná data jsou v příslušném tvaru zasílána jednak do databáze International Comet Quarterly (ICQ) a dále pravidelně publikována ve Zpravodaji Společnosti pro Meziplanetární Hmotu (SMPH).

Jsou tomu dva měsíce, co americká sonda Deep Impact úspěšně provedla jeden z nejnáročnějších kosmických experimentů všech dob. Dne 4. července 2005 v 7:52 SELČ* dopadlo impaktní pouzdro sondy na jádro periodické komety 9P/Tempel. Tato událost roku byla sledována mnoha přístroji z vesmíru i pozemskými pozorovateli. Přestože výsledek srážky nebyl pro amatérské astronomy až tak grandiózní, jak se původně očekávalo, jedná se o velký úspěch. Na kompletním zpracování informací ze všech přístrojů, které kometu během výbuchu sledovaly, se bude pracovat léta. Ale první dílčí výsledky jsou již známy, a to je důvod si o nich něco málo povědět.

Počátkem června loňského roku, tři týdny před vstupem na oběžnou dráhu kolem Saturnu, zahájila sonda Cassini-Huygens výzkum této odlehlé části sluneční soustavy. Prvním cílem, na který zaměřila své přístroje, byl jeden z vnějších Saturnových měsíců — Phoebe. Pořízené snímky svým rozlišením dalece předčí všechny fotografie tohoto tělesa, které získala sonda Voyager 2 v roce 1981. Ukazují zvrásněný povrch pokrytý horami i krátery a dosahují takové kvality, že na záběrech s nejvyšším rozlišením je možné rozeznat objekty svou velikostí srovnatelné s malým domem. Získané výsledky jsou o to cennější, že sonda Cassini navštívila měsíc Phoebe poprvé a zároveň naposledy v průběhu své čtyřleté mise.

Skupina amerických astronomů ohlásila 13.6.2005 objev pravděpodobně první „kamenné“ neboli také terestrické planety, tj. planety podobné Zemi nebo Marsu u cizí hvězdy.

Odborníkům dlouhá léta nebylo jasné, proč se poloha jižní polární čepičky Marsu neshoduje s geografickou polohou jižního pólu, ale vykazuje zhruba 150 km odchylku. Nyní se vědcům z NASA patrně podařilo záhadu rozluštit [1].

Deep Impact, je kosmická sonda složená ze dvou hlavních částí, mateřského tělesa a malého dopadového pouzdra – impaktoru, který bude naveden na kolizní dráhu s jádrem komety 9P/Tempel v červenci 2005. Při střetu vyhloubí na povrchu kráter o velikosti fotbalového hřiště a jeho hloubka bude srovnatelná se čtrnáctipatrovým domem. Vzniklou explozí bude uvolněno velké množství materiálu – ledu a prachu, který tak odkryje vrstvy ve větších hloubkách. Kromě samotné sondy budou ve vesmíru výsledky dopadu sledovat také Hubbleův kosmický teleskop (HST), Spitzerův dalekohled (v infračervené oblasti) a rentgenová laboratoř Chandra. Do výzkumu se zapojí i pozemské dalekohledy, a to jak ty největší, patřící profesionálním astronomům, tak desetitisíce malých přístrojů v rukou amatérů. Takto rozsáhlá spolupráce je nutná, abychom byli schopni získat co nejvíce informací o materiálu ukrytém v hloubi kometárního jádra. Ten totiž představuje poslední zbytky relativně nepozměněné hmoty, ze které vznikla naše sluneční soustava [1].

V následujících třech měsících budeme moci na obloze spatřit hned několik komet. Žádná z nich sice nebude viditelná pouhým okem a nejspíše pouze jedinou spatříme pomocí malého dalekohledu. Ty ostatní jsou slabými, ale zato velmi zajímavými tělesy, o kterých je dobré si něco málo povědět.

Evropské sondě Mars Express se podařilo nalézt důkazy o tom, že v teplejších místech Marsova povrchu poblíž rovníku planety se nachází zamrzlé moře. Jelikož teploty v rovníkové oblasti mohou v průběhu léta vystoupit až na hodnoty kolem bodu mrazu, může být právě objevená vodní plocha jedním z nejvážnějších kandidátů na nositele mimozemského života ve sluneční soustavě. Moře má rozlohu 800 x 900 km a jeho hloubka dosahuje 45 m. Nedávná pozorování provedená sondou Mars Express, která odhalila přítomnost metanu v atmosféře planety, přidávají objevu zamrzlého moře na důležitosti, neboť tyto poznatky společně zvyšují pravděpodobnost výskytu mikrobiálního života pod povrchem planety, která je jinak vyprahlá a neustále spalována smrtícím zářením z vesmíru.