Hvězdárna Vsetín logo Muzea regionu Valašsko logo Zlínského kraje
Od 13. 3. 2020 je hvězdárna pro veřejnost UZAVŘENA !
Kosmonautika

50 let kosmonautiky - pilotované lety: mezinárodní spolupráce

Ve čtvrtek 4. října 2007 jsme si připoměli přesně 50 let od vypuštění první umělé družice světa Sputniku. Hvězdárna Vsetín připravila velké množství akcí v rámci oslav tohoto významného jubilea kosmonautiky. Jednou z iniciativ bylo uspořádání výstavy 50 let kosmonautiky v Galerii Gratis vsetínského zámku. Pro ty z vás, kteří jste neměli možnost tuto výstavu navštívit přinášíme obrázky a internetový přepis panelů. Jako sedmý uveřejňujeme panel nazvaný Pilotované lety: mezinárodní spolupráce a další bude následovat 22. listopadu.

Stanice Skylab
Obr. 1: Americká orbitální stanice Skylab byla navštívena třemi posádkami v letech 1973 a 1974. Příletu raketoplánu se už ale nedočkala a přes řadu pokusů o její záchranu zanikla 11. července 1979 nekontrolovaně v zemské atmosféře. Několik úlomků stanice dopadlo i do západní Austrálie, kde však nezpůsobily žádnou škodu. [1]
Apollo-Sojuz
Obr. 2: Společný let amerického Apolla ASTP (vlevo) a sovětského Sojuzu 19 v představě malíře. Obě kosmické lodi se spojily 17. července 1975. [1]
Apollo-Sojuz
Obr. 3: Krátce po otevření průlezů mezi Sojuzem 19 a přechodovým modulem Apolla ASTP se setkali velitelé obou kosmických lodí – americký astronaut Thomas P. Stafford (nahoře) a sovětský kosmonaut Alexej A. Leonov. [1]
Sojuz 28
Obr. 4: Mezinárodní posádka kosmické lodi Sojuz 28: první československý kosmonaut Vladimír Remek (vpravo) se sovětským velitelem lodi Alexejem A. Gubarevem. [1]
Stanice Saljut 7
Obr. 5: Sovětská orbitální stanice Saljut 7 s připojeným Sojuzem T-14 v září 1985. [1]
Stanice MIR + raketoplán
Obr. 6: K prvnímu spojení amerického raketoplánu (STS-71 Atlantis) s ruskou orbitální stanicí Mir došlo v polovině roku 1995. [1]
Poškozený modul Spektr
Obr. 7: Poškozený modul Spektr na orbitální stanici Mir po její srážce se zásobovací kosmickou lodí Progress M-34 v červnu 1997. [1]
Sojuz TM-29
Obr. 8: Mezinárodní posádku Sojuzu TM-29, která letěla do vesmíru v únoru 1999, tvořili ruský velitel Viktor M. Afanasjev (uprostřed), Francouz Jean-Pierre Haigneré (vpravo) a první slovenský kosmonaut Ivan Bella. [1]
Yang Liwei
Obr. 9: První čínský taikonaut Yang Liwei strávil v říjnu 2003 ve vesmíru necelý jeden den, poté úspěšně přistál v návratové sekci kosmické lodi Shenzhou 5. [1]
Na počátku roku 1967, kdy ve Spojených státech amerických vrcholily přípravy ke startu prvního Apolla, se v Sovětském svazu intenzivně pracovalo na vzletu nové dopravní lodi – Sojuzu. A podobně jako program Apollo začal tragicky i program Sojuz, resp. skončil jeho první pilotovaný let, když 24. dubna 1967 při přistání Sojuzu 1 zahynul v důsledku poruchy padákového systému kosmonaut Vladimír M. Komarov.

Po vyřešení řady konstrukčních problémů a nedostatků a po zkušebním letu Sojuzu 3 se v lednu 1969 ve vesmíru poprvé spojily dvě pilotované kosmické lodě – Sojuzy 4 a 5. Kosmonauti Alexej S. Jelisejev a Jevgenij V. Chrunov, kteří startovali spolu s Borisem V. Volynovem v Sojuzu 5, navíc přestoupili vnějším prostorem do Sojuzu 4 k Vladimíru A. Šatalovovi, se kterým pak přistáli.

Hlavním úkolem kosmických lodí typu Sojuz (a jejich dalších modifikací – Sojuzů T, TM a TMA v pozdějších letech) byla a stále je doprava kosmonautů na orbitální stanice. První orbitální stanice Saljut 1 byla vypuštěna 19. dubna 1971. Na stanici pracovala po tři týdny posádka Sojuzu 11 Georgij T. Dobrovolskij, Vladislav N. Volkov a Viktor I. Pacajev, která však následně zahynula při přistání. Příčinou úmrtí byl náhlý pokles tlaku v kabině při nečekaném otevření vyrovnávacího ventilu během sestupu atmosférou.

Po Saljutu 1 byly do vesmíru postupně vypuštěny další orbitální stanice řady Saljut, z nichž pouze Saljut 2 v důsledku jeho rotace a brzkého zániku v atmosféře nebyl vůbec obydlen. Poslední Saljut 7 pak sloužil jako základna pro dlouhodobé pobyty posádek až do poloviny 80. let, kdy jej nahradila modulová stanice Mir.

Po skončení programu letů a přistání lidí na Měsíci startovaly kosmické lodě Apollo do vesmíru ještě čtyřikrát. V roce 1973 na nich letěly 3 trojčlenné posádky k pobytům na první americkou orbitální stanici Skylab, která byla na oběžnou dráhu Země vypuštěna na jaře téhož roku. Každá z výprav (označené Skylab 2, 3 a 4) postupně prodlužovala rekord v délce pobytu ve vesmíru, až se poslední posádka Skylabu 4 ve složení Gerald P. Carr, Edward G. Gibson a William R. Pogue vracela v únoru 1974 po 84 dnech strávených v kosmu. Naposledy letěla loď Apollo do vesmíru v roce 1975 v rámci projektu ASTP.

Na začátku 70. let došlo k částečnému zlepšení vzájemných vztahů mezi oběma kosmickými velmocemi, jehož výsledkem byl společný pilotovaný let americké a sovětské dopravní lodi v roce 1975. Dne 17. července se americké Apollo ASTP (Apollo – Soyuz Test Project) s posádkou Thomas P. Stafford, Vance D. Brand a Donald K. Slayton spojilo se sovětským Sojuzem 19 s Alexejem A. Leonovem a Valerijem N. Kubasovem. Po otevření průlezů mezi loděmi se pak ve vesmíru vytvořila první mezinárodní posádka. Po skončení projektu ASTP však spolupráce mezi USA a Sovětským svazem (a později Ruskem) opět na dlouhé roky skončila.

V polovině 70. let nabídl Sovětský svaz v rámci programu Interkosmos dalším tzv. socialistickým státům možnost letu jejich občanů do vesmíru. První mezinárodní posádka odstartovala 2. března 1978. Na palubě Sojuzu 28 se vedle sovětského velitele Alexeje A. Gubareva nacházel i první československý kosmonaut Vladimír Remek – dnes občan České republiky. Bývalé Československo se tak po Sovětském svazu a Spojených státech amerických stalo třetí zemí světa, která vyslala svého zástupce do vesmíru.

V dalších letech potom letěli do vesmíru například kosmonauti z Polska, Bulharska, Maďarska a Rumunska, ale i z mnohem exotičtějších (avšak se SSSR spolupracujících) zemí – z Vietnamu, Kuby, Mongolska, Sýrie nebo Afghánistánu.

Dne 20. února 1986 vynesla nosná raketa Proton na oběžnou dráhu Země základní modul sovětské (ruské) orbitální stanice Mir. Základní modul byl v dalších letech doplněn o dalších 5 modulů (Kvant, Kvant 2, Kristall, Spektr a Priroda).

Do zániku stanice v březnu 2001, tedy během 15 let její existence, na ní pracovalo 104 kosmonautů. Se vznikem Ruska a změnou politických poměrů ve světě počátkem 90. let se změnily i země, jejichž zástupci Mir postupně navštívili. K dlouhodobým expedicím se na stanici vypravilo několik kosmonautů z Francie a Německa, krátkodobě tam pracovali například kosmonauti z Japonska, Velké Británie, Rakouska a v únoru 1999 i první Slovák Ivan Bella.

V polovině 90. let se opět obnovila spolupráce Ruska se Spojenými státy v oblasti pilotované kosmonautiky, a tak se v letech 1995 až 1998 s Mirem 9-krát spojily americké raketoplány a na stanici se při dlouhodobých pobytech vystřídalo 7 amerických astronautů. Jedním z nich byl i John E. Blaha – americký astronaut s českými předky.

Při dlouhodobých expedicích na Miru bylo vytvořeno i několik rekordů. Prvními lidmi, kteří strávili nepřetržitě celý rok ve vesmíru, byli Vladimir G. Titov a Musa Ch. Manarov (start v prosinci 1987 v Sojuzu TM-4). Jejich rekord v délce nepřetržitého pobytu v kosmu překonal doktor Valerij V. Poljakov, který odstartoval 8. ledna 1994 na palubě Sojuzu TM-18 a zpět na Zemi se vrátil až 22. března 1995 po 438 dnech. Nejvíce času však na Miru prožil Sergej V. Avdějev, který během svých 3 dlouhodobých expedic pracoval ve vesmíru téměř 748 dní, tj. více jak 2 roky.

V říjnu 2003 se stala Čína po Sovětském svazu (Rusku) a Spojených státech třetí zemí světa, která dokázala svého člověka vypustit na oběžnou dráhu Země ve vlastní kosmické lodi pomocí vlastní nosné rakety. První čínský kosmonaut neboli taikonaut Yang Liwei odstartoval z kosmodromu Jiuquan 15. října 2003 na palubě lodi Shenzhou 5.

Od prvního Gagarinova startu v roce 1961 se za 46 let uskutečnilo celkem 251 pilotovaných kosmických letů. Do vesmíru se již podívalo 460 lidí ze 35 zemí světa – nejvíc 291 Američanů, 98 kosmonautů z Ruska (SSSR), 10 z Německa, 9 z Francie, 8 z Kanady, 6 z Japonska, 4 z Itálie atd. Z uvedeného počtu 460 kosmonautů však bylo jen 48 žen – kosmonautek (10,4 %), a to ze 6 zemí světa (nejvíc 40 z USA).

[1] Archiv vsetínské hvězdárny.













































| Autor: Pavel Svozil | Vydáno dne 15. 11. 2007 | 5739 přečtení | Vytisknout článek