Ve čtvrtek 4. října 2007 jsme si připoměli přesně 50 let od vypuštění první umělé družice světa Sputniku. Hvězdárna Vsetín     připravila velké množství akcí v rámci oslav tohoto významného jubilea kosmonautiky. Jednou z iniciativ bylo uspořádání     výstavy 50 let kosmonautiky v Galerii Gratis vsetínského zámku. Pro ty z vás, kteří jste neměli možnost tuto výstavu     navštívit přinášíme obrázky a internetový přepis panelů. Jako čtvrtý uveřejňujeme panel nazvaný 
Astronomické a     meteorologické družice a další bude následovat 1. listopadu. 		
    |  | 
    | Obr. 1: K prvním astronomickým satelitům patřily například řady družic Ariel (vlevo) či OAO. Na své palubě     většinou nesly přístroje pro zkoumání objektů v oborech záření, které jsou z povrchu nepozorovatelné. [1] | 
    |  | 
    | Obr. 2: Astronomické satelity COBE a WMAP přinesly řadu informací, ze kterých čerpá moderní kosmologie.     Jedná se o dvě generace velmi podobných přístrojů pro snímání mikrovlnného záření kosmického pozadí. Vlevo výsledky stejného     pozorování – technologický rozdíl cca 10 let. [1] | 
    |  | 
    | Obr. 3: Nejslavnější kosmickou observatoří je bezpochyby Hubbleův kosmický dalekohled (HST). Vpravo nahoře     snímek galaxie M64 s tmavými prachovými oblaky, dole pak snímek planety Jupiter složený z jednotlivých záběrů v různých     oborech spektra. [1] | 
    |  | 
    | Obr. 4: Družice na oběžné dráze dávají vědcům možnost studovat objekty i na vlnových délkách, které jsou ze     Země nepozorovatelné. Družice Chandra nabízí takový pohled v rentgenovém záření. [1] | 
    |  | 
    | Obr. 5: Příkladem současných přístrojů pro astrofyzikální výzkum mohou být americká družice TRACE (nahoře) a     japonská Hinode určené ke sledování Slunce. Vlevo opět příklad informací, které vědcům přinášejí (nahoře snímek Slunce     v ultrafialovém záření, dole detail struktur ve sluneční skvrně). [1] | 
    |  | 
    | Obr. 6: K nejmodernějším meteorologickým družicím na polární dráze patří americká NOAA (dole) a evropský     geostacionární Meteosat Second Generation – MSG. Na obrázcích vlevo můžete vidět některé z produktů, které lze využít     k předpovědi počasí. [1] | 
  
    Kosmická technologie skýtá obrovské možnosti pro rozvoj astronomie. Umístění přístroje nad hranicí atmosféry umožňuje     pozorovat za klidných podmínek bez rušivého vlivu ovzduší a navíc sledovat objekty v oborech záření, které atmosférou na     povrch nepronikají – infračervené (IR), ultrafialové (UV), rentgenové (RTG) či gama paprsky.    
Za dobu výzkumu vesmíru pomocí družic bylo vypuštěno obrovské množství satelitů s astronomickými úkoly. Zmiňme jen     některé. Za první astronomické družice lze považovat řadu Ariel připravenou Velkou Británií pro výzkum     Slunce a objektů vzdáleného vesmíru. Ariel 1 byl vypuštěn v dubnu 1962. Významnou americkou astronomickou     družicí byla počátkem 70. let Orbiting Astronomical Observatory (OAO-3, Copernicus), která nesla UV teleskop     o průměru objektivu 80 cm! Do výzkumu kromě USA a USSR rychle promluvilo i mnoho dalších organizací a států – Evropská     kosmická agentura a satelit TD-1A (1972), Holandsko s družicí ANS-1 (1974), Indie a její     satelit Aryabhata nebo japonská Hakucho (1979). V lednu 1983 byl vypuštěn první velký     astronomický satelit IRAS, určený ke sledování oblohy v IR oboru. V roce 1989 se na oběžnou dráhu dostala     hned dvojice významných astronomických satelitů – Hipparcos, astrometrická družice určená k přesnému     pozičnímu měření miliónu hvězd, a COBE (COsmic Background Explorer), který přispěl k řešení (a zrodu) řady     problémů moderní kosmologie. Jeho úkolem bylo měřit záření kosmického pozadí v oboru mikrovln. K významným astronomickým     satelitům 90. let patřila Compton Gamma Ray Observatory, která pracovala na oběžné dráze 10 let a sledovala objekty v oboru     gama. Dosud nejdražším astronomickým satelitem všech dob je Hubble Space Telescope (HST), vypuštěný v dubnu     1990. S objektivem o průměru 2,4 m a několika generacemi přístrojů přispěl k rozvoji všech oborů astronomie. K velkým     observatořím současnosti patří také Chandra X-ray Observatory (1999), která sleduje kosmické zdroje RTG záření. Na práci     satelitu COBE navázala v roce 2001 další družice MAP a posledním velkým astronomickým     satelitem vypuštěným na oběžnou dráhu v roce 2003 je Spitzer Space Telescope (2003) určený ke sledování objektů vzdáleného     vesmíru v oboru IR.
    Mezi astrofyzikální družice lze zařadit také přístroje určené ke sledování Slunce. Důležitou roli v tomto ohledu sehrála     americká kosmická stanice Skylab v polovině 70. let, z jejíž paluby bylo pořízeno na 150 tisíc snímků naší     hvězdy. Prvním rozsáhlým programem pro výzkum Slunce byla Solar Maximum Mission, určená k detailnímu     sledování hvězdy v době slunečního maxima na počátku 80. let. V srpnu 1991 promluvilo do výzkumu Slunce Japonsko. Na oběžnou     dráhu vypustilo rentgenový satelit Solar-A (Yohkoh), který sledoval RTG záření slunečních erupcí. V únoru     1998 byla vypuštěna sonda TRACE, která poskytuje detailní informace o horních vrstvách atmosféry Slunce.     Nejmodernější zařízení pro výzkum naší hvězdy bylo vypuštěno nedávno. Japonská kosmická agentura JAXA dopravila v září 2006     na oběžnou dráhu družici Solar-B (Hinode) s teleskopem o průměru objektivu 50 cm.
    Studium planety Země z vesmíru přináší mnoho informací, které mohou být použity jednak v základním výzkumu, ale také pro     každodenní aplikace. Jedním z odvětví, jehož rozvoj si ve druhé polovině 20. století nelze představit bez kosmických     technologií, je meteorologie. Předpověď počasí, kterou můžete několikrát denně slyšet ve sdělovacích prostředcích, je     v mnohém závislá na informacích, které meteorologům dodávají satelity. Meteorologické družice lze rozdělit na dva základní     typy podle charakteru oběžné dráhy – geostacionární a družice s polární drahou.
    První družicí, která na své palubě nesla meteorologické vybavení, byl Vanguard 2 (1959). První snímek     naší planety z vesmíru však pořídil ve stejném roce až Explorer 6. Experimentální družicí určenou výhradně     k meteorologickým účelům byl TIROS-1 (1960). Během 79 dní trvající mise pořídil na 23 000 záběrů, na kterých     bylo poprvé v historii možné hodnotit oblačný systém Země jako jeden celek. TIROS-8 vypuštěný v prosinci     1963 představil systém ATP (Automatic Picture Transmission). Data byla ihned odesílána v pásmu VHF, což umožnilo použití     levného vybavení pro příjem a zobrazení snímků (přijímač a televize). Tato funkce je v upravené podobě dodnes využívána u     družic s polární drahou. TIROS-9 pořídil 13. února 1965 první mozaikový snímek zemského glóbu složený ze 450     jednotlivých záběrů. Další významnou sérií satelitů pro meteorologické účely byla řada Nimbus (1964).     Jednalo se o první tříose stabilizovaný meteorologický satelit, který byl orientován stále k Zemi. Přelomovou řadou     meteorologických satelitů byla série ATS z konce 60. let, která byla vybavena rychlou kamerou s rotačním     skenováním. Ta byla poprvé v historii schopná snímat s půlhodinovými intervaly oblačnost celé západní polokoule. Na družici     ATS-3 byla tato kamera multispektrální a pořídila vůbec první barevné snímky Země. Velmi důležitý okamžik     pro moderní meteorologii přišel v dubnu 1969, kdy byla vypuštěna družice Nimbus-3, která na své palubě nesla     spektrometr pro IR oblast. Data pořízená touto družicí byla poprvé použita pro numerickou předpověď počasí. Na dalších     družicích řady Nimbus byly poprvé použity přístroje pro obor UV a mikrovlnnou oblast. Na základě těchto dat     byly objeveny výhody zobrazování ve vybraných absorpčních pásmech a dodatečného obrazového zpracování. Počátkem 70. let byla     zahájena éra družic NOAA, která trvá dodnes. V Sovětském svazu podobný vývoj zaznamenala dlouhá řada (celkem     59) meteorologických družic Meteor, které byly postupně vypouštěny od roku 1969 až do současnosti.
     Velmi významnou úlohu v moderní meteorologii hrají geostacionární satelity. První generací byly testovací družice     SMS. Díky nim je od 27. června 1974 k dispozici nepřerušené monitorování počasí nad západní polokoulí.     Prvním geostacionárním operačním programem byl GOES (1975). Ve stejné době vypouštěly své geostacionární     satelity i další státy. Patřil k nim i evropský Meteosat (1977), který se stal součástí operačního systému     předpovědi počasí pro Evropu. Program Meteosat nakonec čítal celkem 7 satelitů. V červenci 2002 byla     vypuštěna první družice řady MSG (Meteosat Second Generation).
        [1] Archiv vsetínské hvězdárny.