Hvězdárna Vsetín logo Muzea regionu Valašsko logo Zlínského kraje
Meteorologie

Atmosférické fronty

S pojmem atmosférická fronta se čtenář jistě setkává prakticky denně, a to především v předpovědích počasí. Následující text si klade za cíl poskytnout o těchto významných meteorologických útvarech podrobnější informace.

Fronta
Obr. 1: Schema atmosférické fronty. Dvě různé vzduchové hmoty jsou od sebe odděleny frontální plochou.
Teplá fronta
Obr. 2: Nastupující teplá vzduchová hmota vytlačuje studenou. Vzniká mohutný oblačný systém teplé fronty.
Studená fronta
Obr. 3: Studená fronta 2. druhu. Vzniká při rychlém vpádu studené vzduchové hmoty do teplého vzduchu. Na jejím čele se (především v letním období) tvoří mohutná bouřková oblačnost.
Teplá okluzní fronta
Obr. 4: Teplá okluzní fronta. 1. vzduchová hmota je chladnější než 2. vzduchová hmota. Mezi těmito dvěma studenými hmotami je uzavřen teplý vzduch bývalé teplé fronty, který je tak odtržen od země (na obrázku není vyznačen).
Studená okluzní fornta
Obr. 5: Studená okluzní fronta. 1. vzduchová hmota je teplejší než 2. vzduchová hmota. Okluzní fronta tak má při zemi charakter studené fronty. Jinak je vše stejné jako na obr.4.
Atmosférická fronta jako taková označuje rozhraní oddělující dvě vzduchové hmoty různých vlastností. To jest hmoty, které se od sebe liší především teplotou, ale kupříkladu i vlhkostí vzduchu apod. Samotné frontální rozhraní je považováno za plochu s nulovou tloušťkou, skloněnou vůči zemskému povrchu pod velmi ostrým úhlem (10' — 1°). Ve skutečnosti je samozřejmě tloušťka frontálního rozhraní nenulová a v reálné atmosféře bývá kolem několika set metrů až několika kilometrů. Délka atmosférické fronty pak činívá řádově stovky km. Místo, kde frontální plocha protíná zemský povrch, se nazývá frontální čára (viz obr. 1).

Pokud se teplejší vzduchová hmota tlačí do prostoru vyplněného studeným vzduchem jde o tzv. teplou frontu. V praxi se teplá hmota postupně nasouvá nad klín studeného vzduchu, který ustupuje spolu s pohybem teplé hmoty. Teplá vzduchová hmota je při tomto procesu zároveň vytlačována vzhůru a tyto výstupné pohyby mají za následek tvorbu mohutného oblačného systému. Při nástupu teplé fronty bude moci případný pozorovatel zaznamenat nejprve příchod vysoké oblačnosti typu Cirrus a posléze Cirrostratus, a to již zhruba 700 — 800 km před frontální čarou (viz obr. 2). Cirrostratus bude na obloze postupně houstnout a přecházet v Altostratus, až konečně kolem 300 km před frontální čarou nastoupí oblaka typu Nimbostratus spolu se srážkami trvalého charakteru. Tyto srážky pak potrvají nejméně do průchodu frontální čáry daným místem. Výše popsaný případ je pochopitelně idealizovaný a může se od skutečnosti značně odlišovat.

O studené frontě pak hovoříme v případě, že studená vzduchová hmota vniká do teplejší a vytlačuje ji vzhůru. Rozeznáváme dva typy studených front: studenou frontu 1. druhu a studenou frontu 2. druhu. Studená fronta 1. druhu je charakterem oblačného systému podobná frontě teplé, ovšem s tím důležitým rozdílem, že sled jednotlivých druhů oblačnosti je obrácený. To znamená, že srážky následují až po přechodu frontální čáry a poté postupně ustávají. Studená fronta 2. druhu se pohybuje rychleji než studená fronta 1. druhu a pokud si blíže povšimneme tvaru frontální plochy v blízkosti jejího průsečíku se zemí na obr. 3, zjistíme, že je v tomto místě silně deformována. Je to následek většího odporu, způsobeného hlavně drsností zemského povrchu, vůči pohybu frontální plochy. Díky této skutečnosti studená fronta 2. druhu při svém pohybu vyvolává na svém čele silné výstupné pohyby vzduchu a často bývá vyjádřena jen pásem Cumulonimbů (bouřkových oblaků) postupujících spolu s frontou. Za příznivých podmínek se Cumulonimby pochopitelně tvoří i na čele studené fronty 1. druhu.

Dalším druhem atmosférické fronty je tzv. fronta okluzní. Mějme následující situaci: postupující teplá fronta vytlačuje z daného území chladnější vzduchovou hmotu. Za teplou frontou však postupuje další, tentokrát studená fronta, která se pohybuje rychleji než fronta teplá. Právě popsaný příklad odpovídá sledu atmosférických front u tlakových níží — cyklón — a je reálný. V okamžiku kdy studená fronta dostihne frontu teplou je teplá vzduchová hmota uzavřena mezi dvěma chladnými hmotami a při dalším vývoji systému je vyzdvihována vzhůru, takže ztrácí kontakt se zemským povrchem a vzniká okluzní fronta (viz obr. 4 a 5). Okluzní fronty pak dále dělíme na teplé a studené v závislosti na tom, která ze studených hmot je chladnější. Je-li to 1. hmota, chová se systém při zemi jako teplá fronta a jde tedy o teplou okluzi. V opačném případě jde o okluzi studenou — výklad by měl být zřejmý z obrázků 4 a 5.















| Autor: Emil Březina | Vydáno dne 08. 03. 2005 | 8668 přečtení | Vytisknout článek