Jsem rád, že se tentokrát setkáváme o něco dříve nad dalším přídělem aktuálních informací o kometách. Důvodů je hned několik. Přesto (nebo možná právě proto), že únorové počasí pozorování příliš nepřeje, připravila si pro nás "Matka" příroda mnohá překvapení.

Poprvé v novém roce zdravím všechny pozorovatele komet. Jak je patrné již z podtitulu čtvrtého dílu tohoto občasníku, větší část měsíce ledna amatérským pozorovatelům zřejmě příliš radostných chvil s rukama přimrznutýma k dalekohledu nepřinese. Žádná kometa pozorovatelná na severní polokouli pravděpodobně nepřesáhne v tomto období desátou hvězdnou velikost (10mag), a tak se mohou všichni majitelé meších dalekohledů v klidu připravovat na přelom ledna a února i týdny následující.

Objevování planetek a komet je v současnosti stále častěji zásluhou více či méně automatických projektů, které v přesně vytipovaných oblastech snímkují noční nebe a hledají nová nebo dohledávají již dříve objevená tělesa. Zatímco planetky jsou primárním cílem těchto experimentů, jsou objevené komety v podstatě vedlejším produktem přehlídky oblohy, kterou astronomové vykonávají. Již několikrát se totiž stalo, že objekt, původně klasifikovaný jako planetka, nečekaně projeví kometární aktivitu, a poté co se přiblíží ke Slunci, začne odvrhovat velká množství plynu a prachu. (Slovíčko přiblíží berte v tomto případě v uvozovkách, neboť nás bude ještě zajímat.)

Senzací současné kometární astronomie je bezesporu periodická kometa 19P/Borrelly. Ta je pozorovatelná jako objekt desáté magnitudy (10 mag) v souhvězdí Raka a právě prochází předpokládaným maximem jasnosti. Důvodem pro tak vysokou sledovanost však není její vizuální podoba na pozemské obloze, ale něco úplně jiného. Dne 22. září 2001 totiž v těsné blízkosti této komety proletěla americká experimentální sonda Deep Space 1 (DS1). Ta byla vypuštěna v roce 1998 jako součást programu NASA pro nové milenium a jejím hlavním úkolem bylo testování nových technologií na palubě meziplanetárního plavidla. Snad nejdůležitější použitou novinkou byl opakovaně zažehnutelný iontový motor, který v budoucnu umožní konstruování levnějších a rychlejších sond pro zkoumání vzdálených oblastí sluneční soustavy.

Je obvyklé, že každý rok pozorujeme na obloze jednu až dvě komety, které jsou během svého průletu vnitřní částí sluneční soustavy dostatečně aktivní na to, aby byly vidět pomocí triedru nebo menšího dalekohledu. Komety, jejichž jasnost je tak vysoká, že jsou viditelné pouhým neozbrojeným okem, tvoří v podstatě vzácnou výjimku. Takové exempláře bychom spočítali na prstech jediné ruky během celého desetiletí.