„Čína vyslala do vesmíru svou první pilotovanou loď“, ohlásily 15. října 2003 snad všechny světové tiskové agentury. Ihned poté putovaly do Pekingu gratulace od kosmických velmocí Spojených států amerických a Ruska i dalších zemí kosmického klubu. Tento počin lehce poodhalil roušku tajemství zakrývající čínský kosmický výzkum. V období několika dní před startem a také po startu se na Internetu objevilo neuvěřitelné množství poměrně kvalitního textového i obrazového materiálu. Množství informací odpovídá souhrnné sumě za několik předchozích let, kdy se člověk nemající dobré kontakty dozvěděl o čínské kosmonautice pouze strohé informace.

V neděli 21. října 2003 zanikla podle plánu v jupiterově atmosféře vesmírná sonda Galileo. Poslední signál přijalo řídící středisko v Goldstone (Kalifornie) v 19:43:14 UT. Tato událost znamenala konec velmi úspěšné mise trvající 14 let.

Koncem srpna 2003 vydala NASA konečnou zprávu o příčinách havárie raketoplánu Columbia, kterou za necelých 7 měsíců vypracovala Komise pro vyšetření havárie Columbie (CAIB – Columbia Accident Investigation Board).

Čeští vědci patřili již od počátků mezinárodní spolupráce v rámci kosmických aktivit k světové špičce. Počátky této spolupráce spadají do období jednoduchých experimentů na prvních družicích programu Interkosmos. V jeho rámci byly vypuštěny tři (sub)družice – 24. října 1978 Magion 1, 28. září 1989 Magion 2 a 18. prosince 1991 Magion 3 – provádějící společně s mateřskou družicí Interkosmos simultánní měření zemské magnetosféry a ionosféry i jiné experimenty. Další (sub)družice Magion 4 (2. srpna 1995) a Magion 5 (29. srpna 1996), které následovaly, již byly součástí mezinárodního projektu Interball.

Po velmi úspěšném zkoumání obřích planet, komet a asteroidů v předešlých desetiletích přišla řada též na jednu ze vzdálenějších končin sluneční soustavy. NASA definitivně schválila nový projekt k planetě Pluto, jejímu měsíci Charonu a též do Edgeworth – Kuiperova pásu, věčně zmrzlé oblasti sluneční soustavy.

K rudé planetě odstartovala v rámci projektu Mars Exploration Rovers (MER) první z dvojice nových sond, které mají dopravit do různých oblastí Marsu dvě identická robotická šestikolá vozidla určená k průzkumu povrchu. Jejich pohyblivost má být mnohem větší, než mělo v roce 1997 vozítko Sojourner. MERy budou schopné urazit až 100 metrů denně (podle jiných zdrojů 40 metrů denně), zatímco Sojourner najezdil za 30 dnů 52 m.

Pondělí 2. června 2003 bude nesmazatelně zapsáno do historie kosmonautiky. Důvodem je vypuštění první evropské sondy Mars Express k planetě Mars. Start proběhl z kosmodromu Bajkonur v 17:45:26.236 UT pomocí čtyřstupňové nosné rakety Sojuz-Fregat. Ta po pěti minutách dopravila sondu na parkovací dráhu kolem Země. V 19:17 UT navedl čtvrtý stupeň Fregat sondu na únikovou dráhu směrem k Marsu a poté byl od sondy oddělen.

Po ukončení letů raket Ariane 4 mají ESA a společnost Arianespace k dispozici pouze základní verzi Ariane 5 a její zdokonalenou, ale doposud neúspěšnou, Ariane 5 ESC-A. Tento stav by se měl změnit nejdříve v roce 2006, na který je naplánován první start nosné rakety Vega (Vettore Europeo di Generazione Avanzata).

Ve svém článku Projekt Prometheus jsem psal o programu americké NASA (National Aeronautics and Space Administration), který se týká vývoje jaderného reaktoru i souvisejících technologií pro použití ve vesmíru jednak přímo pro pohon sondy a za druhé jako zdroj elektrické energie pro palubní přístroje. První sondou vybavenou tímto zařízením má být JIMO (Jupiter Icy Moons Orbiter).

Po více jak dvou měsících od ztráty amerického raketoplánu Columbia se pokusím shrnout důležité události od 16. ledna do 4. dubna 2003, které souvisejí s vyšetřováním příčin katastrofy. Ještě než začneme, tak bych rád poděkoval panu Mgr. Antonínu Vítkovi (autor rozsáhlé encyklopedie Space 40) a panu Milanu Halouskovi (autor bulletinu Kosmos News) za velké množství informací, které mi poskytli.

Americká NASA oznámila, že definitivně ztratila kontakt se vzdálenou vesmírnou automatickou sondou Pionneer 10. Ta se nadále blíží k samotné hranici naší sluneční soustavy.

První letošní misí společnosti Arianespace se stal let 159 rakety Ariane 44L. Tento let vstoupí do historie, neboť je to poslední let rakety řady Ariane 4. Oficiální datum začátku mise bylo stanoveno na 10. ledna 2003, kdy došlo k ustavení prvního stupně L-220 do svislé polohy. Většina částí Ariane 44L doplula do přístavu Kourou již 23. prosince 2002 a byla ihned přepravena ve speciálních silničních návěsech na kosmodrom. Na silničních návěsech přepravující jednotlivé stupně i na nich samotných byl nakreslen symbol čtyřlístku a nápis Good luck old lady for the last flight (hodně štěstí, stará dámo, při posledním letu). Užitečné zatížení tvořené geostacionární telekomunikační družicí Intelsat 907 bylo na kosmodrom dopraveno letecky a umístěno do budovy S1B (později převezeno do S3B). Ke spojení nosné rakety s užitečným zatížením došlo 5. února a bylo následováno prověřením systému družice. O den později proběhla celková kontrola nosné rakety Ariane 44L.

Raketoplán Columbia (mise STS-107 Co/F-28) se v sobotu 1. února 2003 podle plánu vracel po šestnáctidenní misi z oběžné dráhy zpět na kosmodrom Cape Canaveral, kde měl přistát v 15:16 (všechny časy jsou uvedeny v SEČ). Ve 14:53 přestalo řídící středisko dostávat informace z teplotních čidel v hydraulickém systému. O tři minuty později zaznamenalo řídící středisko vzrůstající teplotu v levé podvozkové šachtě raketoplánu. V 14:58 přestaly znenadání pracovat teplotní čidla zabudované přímo v konstrukci levého křídla. Minutu poté přestaly pracovat čidla měřící tlak a teplotu obou kol levého podvozku. V 15:00 bylo ve výšce 64 212 metrů ztraceno spojení s posádkou. Raketoplán tou dobou sestupoval atmosférou asi sedmkrát rychleji, což představuje rychlost asi 18 machů. Raketoplán se rozpadl a jeho trosky dopadly na území Texasu a Luisiany na jihu Spojených států amerických. Někteří svědci z Kalifornie tvrdí, že už v době přeletu raketoplánu nad jejich územím z něj viděli odletovat kusy materiálu.

Uplynulý rok 2002 byl co se týče počtu uskutečněných startů nosných raket srovnatelný s rokem 2001. Celkem se uskutečnilo 63 startů. Z nichž po jednom neúspěchu zaznamenala RKA, ESA a Čína. Při těchto startech bylo vyneseno na oběžnou dráhu kolem Země 89 telekomunikačních, vědeckých a vojenských družic. V následujících řádcích bych se rád zmínil o významných družicích, nových nosných raketách a samozřejmě o pokračující výstavbě Mezinárodní kosmické stanice ISS.

Start Ariane 5 (let 157) v premiérové konfiguraci ESC-A měl podle původních plánů proběhnout 28. listopadu 2002. Přípravy začaly tři měsíce před samotným startem a to 27. srpna 2002 postavením prvního stupně H-173 do svislé polohy v montážní budově BIL (Launcher Integration Building). Poté proběhlo navěšení obou urychlovacích bloků EAP na první stupeň, usazení kryogenního stupně ESC-A a VEBu. Dne 17. října se uskutečnila první zkouška RSL (Launcher Systems Rehearsal). Její součástí byla simulace plnění prvního a druhého stupně kapalným vodíkem a kyslíkem následována odpočítáváním, které vyvrcholilo 14-ti sekundovým zážeh motoru Vulcain Mk.2. Druhá zkouška RSL proběhla 5. listopadu a její průběh byl obdobný jako u první zkoušky. Podle plánu bylo odpočítávání zastaveno 6 sekund před zážehem motoru Vulcain Mk.2. Po úspěšných testech bylo přikročeno k umístění družic na družicový adaptér a jeho připojení ke druhému stupni. Poslední částí, kterou bylo potřeba k raketě připojit byl aerodynamický kryt chránící užitečné zatížení při průletu hustými vrstvami atmosféry. Dne 28. listopadu nastal den převozu kompletní sestavy Ariane 5 ESC-A na startovací komplex ELA-3 kosmodromu Kourou ve Francouzské Guayaně a následné 11,5 hodinové odpočítávání. To probíhalo bez vážnějších problémů až do T -3 sekundy (22:47 UT), kdy se z důvodu technické chyby nepodařilo zažehnout motor Vulcain Mk.2.