Na rozdíl od minulých dvou článků, kde jsem psal, že zájem kosmických mocností o průzkumy Měsíce, Merkuru a Venuše na dlouhou dobu stagnoval, v případě Marsu tomu tak není, alespoň ne v posledních letech. Je sice pravda, že mezi misemi sond Viking ve druhé polovině sedmdesátých let a misí sondy Mars Global Surveyor v roce 1996 uplynulo více než dvacet let, od tohoto roku se však se sondami k rudé planetě „roztrhnul pytel“. Pro příklad uveďme americké sondy Mars Pathfinder, Mars Observer (neúspěšný), Mars Climate Orbiter (neúspěšný), Mars Polar Lander (rovněž neúspěšný), 2001 Mars Odyssey, v současné době operující Spirit a Opportunity, částečně úspěšný evropský Mars Express, zcela neúspěšný ruský Mars 96 a neúspěšnou japonskou sondu Nozomi (Planet – B) (více o historii výzkumu Marsu viz. Athena 8/2005). V nejbližších letech zájem o Mars neklesne, můžeme se těšit na tři americké sondy k této planetě – Mars Reconnaisance Orbiter (MRO), Phoenix a Mars Scientific Laboratory (MSL).

Stejně jako v případě Měsíce, nastalo i u Venuše období horečnatého výzkumu, kdy k této planetě startovala jedna sonda za druhou. Toto období začalo již záhy po prvních kosmických letech, a to počátkem šedesátých let, konkrétně rokem 1961, kdy odstartovala sovětská sonda Veněra 1 (spojení bylo však ztraceno). Poté následovalo velké množství dalších pokusů, většinou opět sovětských a opět neúspěšných. První úspěch zaznamenali sovětští vědci a technici sondou Veněra 4 v roce 1967. Dva dny po ní proletěl kolem Venuše rovněž americký Mariner 5. Zatím poslední úspěšnou misí byla sonda Magellan – přílet k Venuši roku 1990. Merkur zkoumala jediná sonda, Mariner 10 v roce 1974, v současné době k němu letí americká sonda MESSENGER (detaily viz. Athena 7/2004).

Váženému čtenáři je jistě známo, že na planetě Mars pracují od počátku roku 2004 dva rovery jménem Spirit a Opportunity. Původně 90 denní mise byla prodloužena celkem o 11 měsíců a nyní vydala americká NASA prohlášení, podle kterého mají obě vozítka zůstat v činnosti dalších 18 měsíců [1].

V následujícím textu a tabulce, jež navazují na předchozí „Přehled vybraných významných letů amerických raketoplánů Space Shuttle“ [1], je uvedena celková statistika minulých letů raketoplánů. Závěr článku se potom zabývá neradostnou budoucností těchto unikátních kosmických dopravních prostředků, která bude spojena s výrazným omezením počtu startů a ukončením jejich provozu již na počátku příštího desetiletí.

Pokud nedojde k nějakému dalšímu odložení, měl by letos 15. května do vesmíru opět odstartovat americký raketoplán Space Shuttle — k misi STS-114 Discovery [1]. Blížící se okamžik startu po více jak dvouletém „uzemnění“ celé flotily orbiterů, jehož příčinou byla tragická havárie Columbie při přistávacím manévru 1. února 2003, je důvodem k ohlédnutí se za některými z minulých letů raketoplánů.

Od dob projektu Apollo, kdy na Měsíci přistáli lidé, zájem o našeho nejbližšího vesmírného souseda klesl, poslední sovětská Luna letěla necelé čtyři roky po Apollu 17. Až v roce 1990 se k němu vydala japonská sonda Hiten/Hagomoro, ve druhé polovině devadesátých let dvě americké sondy, vojenská Clementine a Lunar Prospector a v roce 2003 evropská sonda SMART 1 (v současné době na měsíční orbitě). Nicméně vzhledem ke kosmické iniciativě amerického prezidenta, která počítá s návratem lidí na Měsíc a jeho využitím ke stavbě stálé stanice a jako odrazového můstku k Marsu, je třeba nového, detailního průzkumu. Ani další kosmické „mocnosti“ ESA (Evropská kosmická agentura) a stále ambicióznější Japonsko, Indie a Čína nechtějí zůstat pozadu. Podívejme se tedy na plány návratu na Měsíc.

Mírně zavádějící název tohoto článku nemá v žádném případě odrazovat čtenáře od jeho zájmu o Mars, či snad dokonce nabádat k ukončení průzkumu této planety. Záměrem je poskytnout stručný (a tím nutně ne zcela úplný) přehled vývoje našich znalostí týkajících se Marsu, zejména však informací o možném výskytu vody na tomto tělese.

Někomu se to možná bude zdát nemožné, ale je to tak. Před 25 lety, 24. prosince 1979, odstartovala z kosmodromu Kourou (Centre Spatial Guayanais – CSG) raketa Ariane 1, první z velké řady raket Ariane. Za toto období byla Ariane vypuštěna celkem 164krát a s její pomocí bylo vyneseno více než 250 družic, převážně na dráhu přechodovou ke dráze geostacionární (GTO). Ze všech doposud uskutečněných startů bylo pouze 9 neúspěšných, což celkově řadí rakety Ariane k nejspolehlivějším nosičům světa [1].

Psal se dvacátý srpen 1977 a z kosmodromu Cape Canaveral na Floridě, startovala raketa Titan 3E – Centaur s meziplanetární a mezihvězdnou sondou Voyager 2. O patnáct dní později, 5. září ze stejného kosmodromu startovalo jeho dvojče, Voyager 1 na palubě stejné nosné rakety [1].

Planeta Merkur je druhou nejmenší planetou sluneční soustavy. O její existenci věděli již staří Sumerové před více než 5 000 lety a zmínka o ní je i ve slavném Eposu o Gilgamešovi [1]. Ze Země je však Merkur obtížně pozorovatelný, protože je malý a od Slunce se příliš nevzdaluje (maximální elongace je v rozmezí 18° a 28°). Významným zlomem v poznání Merkuru byla mise americké sondy Mariner 10, která v letech 1974 a 1975 Slunci nejbližší planetu zkoumala. Na dlouhá léta, ba desetiletí, však zájem o Merkur opadl. Vše se změnilo 3. srpna 2004, kdy ke své misi odstartovala americká sonda MESSENGER (MErcury Surface, Space ENvironment, GEochemistry and Ranging).

Raketový motor vytváří hnací sílu, která žene raketu kupředu, a je tak jednou z nejdůležitějších součástí nosné rakety. První historicky ověřená zmínka o raketovém pohonu se datuje do roku 1232, kdy Číňané použili v boji proti Mongolům šípy poháněné raketovým motorkem na střelný prach [1]. Od tohoto okamžiku se začaly rakety objevovat ve výzbrojích všech velkých armád světa a tento stav přetrval dodnes. Raketové motory však nepohání pouze rakety pro vojenské účely, ale také sondážní rakety pro výzkum vysokých vrstev atmosféry a kosmické rakety, s jejichž pomocí člověk dobývá vesmír a připravuje si tak předmostí pro budoucí opuštění Země.

Dne 1. července 2004 (podle světového času) dorazí k planetě Saturn americká meziplanetární sonda Cassini. Po čtyři roky bude zkoumat podivuhodnou obří planetu obklopenou nádhernými prstenci a její neméně podivuhodný systém měsíců.

Za posledních několik týdnů se na Rudé planetě odehrála řada, občas i docela dramatických, událostí. V současné době je již opět vše v pořádku, takže můžeme provést malou rekapitulaci.

Dne 4. ledna 2004 přistál na rudé planetě v kráteru Gusev – přesně v cíli – první z dvojice amerických roverů MER [1], jménem Spirit (Duch). Jeho identický kolega Opportunity (Příležitost), má dosednout na Mars 25. ledna letošního roku.

Evropa má u Marsu (a patrně i na něm) svoji první meziplanetární sondu. Zařadila se tak po bok zemí jako je Rusko a USA, které s dobýváním rudé planety začaly už v 60. letech 20. století. Zdá se však, že stejně jako ony se ani Evropa nevyhnula problémům, které průzkum planet provázejí.