Nosná raketa Pegasus se může pyšnit hned několika prvenstvími. Prvním je její "soukromý" původ. Na jejím vývoji se podílely americké firmy Orbital Sciences Corporation (OSC) a Hercules Aerospace, které také provozují starty rakety. Za druhé je to první raketa, která startuje z letadla, tím pádem je to také prní raketa, která nepotřebuje pro svůj start kosmodrom. Pegasus je také první okřídlenou nosnou raketou, která využívá aerodynamického řízení polohy po dobu funkce prvního stupně.

V květnu roku 1961 vyhlásil americký prezident John Fitzgerald Kennedy měsíční program Apollo, podle něhož měl první americký astronaut stanout na povrchu Měsíce do konce desetiletí, tj. do roku 1970. Konstrukční tým vedený Wernherem von Braunem vytvořil studie měsíční rakety Saturnu A, B, C a Saturnu Nova. Z mnoha návrhů byly realizovány pouze Saturn 1, jeho upravená verze Saturn 1B a kolosální Saturn 5.

Ve druhém díle našeho miniseriálu o obrech mezi nosnými raketami se seznámíme s raketou Eněrgija. Po ukončení projektu N-1 L3 se paradoxně započalo se stavbou nového silného prostředku – rakety Eněrgija. Ta měla sloužit pro vynášení rozměrných a hmotných nákladů (bloky orbitální stanice) a ruského kosmoplánu Buran. Hlavním iniciátorem již nebyl Sergej P. Koroljov (zemřel v roce 1966), ale jeho největší konkurent a odpůrce rakety N-1 Valentin P. Gluško. Ten pověřil vývojem a konstrukcí rakety B. Gubanova a S. Jeršova. Pro realizaci tak složitého dopravního systému bylo sloučeno několik konstrukčních kanceláří v NPO Eněrgija.

V následujících třech dílech seriálu o kosmonautice se seznámíte se třemi nejmohutnějšími raketami na světě. Patří zde dva zástupci bývalého Sovětského svazu, N-1 (Nositěl Pěrvyj) a Eněrgija, a všem dobře známý americký Saturn 5. A čím začneme? Pro většinu z Vás asi neznámou raketou N-1 (někdy označovanou jako Lenin, G-1 či TT-5), s jejíž pomocí chtěli Rusové dobýt Měsíc.

V listopadu 1987 odsouhlasila Rada ESA (European Space Agency) vývoj rakety Ariane 5. Jejím hlavním úkolem mělo být vynášení pilotovaného raketoplánu Hermes (ESA) k orbitální stanici Columbus (ESA). V krušném období počátku 90. let vedla komplikovaná hospodářská situace členských zemí ESA k zastavení projektů Hermes a Columbus. Program Ariane 5 byl již v pokročilém realizačním stádiu, a tak zůstal zachován. Ariane 5 svou architekturou vůbec nepřipomíná svou předchůdkyni Ariane 4, ale spíše americké rakety Titan 3 a Titan 4. Raketa se skládá ze dvou základních částí, prvního stupně H-155 a urychlovacích bloků EAP, které jsou společné pro všechny lety. Rozdílný je druhý stupeň L-9, který může nést samostatnou družici nebo multidružicový adaptér Speltra či Sylda 5.

Ariane 4 je spolu s americkou raketou Delta 2 jednou z nejspolehlivějších kosmických raket současnosti. Od 15.6.1988 do 7.2.2001 se uskutečnilo přesně 100 startů této rakety v šesti modifikacích, z nichž byly pouze 3 starty neúspěšné (97% úspěšnost). Francouzská společnost Arianespace, provozovatel raket Ariane, vypustila pomocí této rakety okolo 170 družic více jak 15 zemí světa.